Najdete v něm vybraná zastavení z výstavy LEMBERKEM KROK ZA KROKEM. Graficky připravil Jan Šimsa s foty Tomáše Prince a verši a skicami Davida Vávry v koncepci Lucie Havlové a Tomáše Hendrycha a nevznikl by jistě bez Barbora Kolenčíková.

Milí přátelé Sýpky Lemberk,
koupí tohoto kalendáře přispějete k obnově sýpky a podpoříte ji v budoucích letech. Za Vaši podporu Vám mnohokrát děkujeme,
neboť bez ní by sýpka nemohla žít novým životem.
Ať Vás kalendář radostně provází celým rokem 2023.

Srdečne za celý tým Sýpky Lemberk,
Lucie Havlová + Tomáš Hendrych

Zveme vás na přednášku o sochaři Jiřím Beránkovi v podání teoretičky umění Silvie Stanické, která se uskuteční 14. září v 17 hodin přímo na sýpce.

Součástí bude i prohlídka nedaleké instalace Bezčasí, kterou Jiří Beránek vytvořil v 90. letech v rámci

Mezinárodních sochařských sympozií na Lemberku. Od té doby je toto působivé místo s menhiry vyhledáváno milovníky tajemna a málokdo ví o jeho pravém původu.

Jiří Beránek se narodil 21. listopadu 1945 v Borkovicích u Veselí nad Lužnicí a jeho nejranější dětské zážitky jsou spojeny s vesnickým zemědělským prostředím plným kovového a dřevěného nářadí ve stodolách a nepřeberným množstvím domácích zvířat. Z dětství mu utkvěla ve vzpomínkách zejména pravidelná cesta dědečkovou bryčkou do veselského kostela a ze všech stran přijíždějící kočáry s koňským spřežením. Kopyta a kovové obruče, které na kočičích hlavách vydávaly zvuky podobné velikonočním řehtačkám, se rozléhaly po náměstí. Vjemy, které se po celý život odrážely v jeho imaginaci.

V letech 1960–64 studoval Střední odbornou školu výtvarnou na Hollarově náměstí v Praze, během níž začal modelovat a inspiroval ho kubizující styl. Od roku 1965 studoval na Akademii výtvarného umění v sochařském ateliéru Vincence Makovského a po jeho smrti u Karla Lidického. Protože Vincenc Makovský povoloval studentům abstraktní tvorbu až v posledním roce studií po zvládnutí figurativní práce, začal Jiří Beránek samostatně experimentovat s nezvyklými výtvarnými projevy po domácku. Akcent na zvládnutí řemeslné rukodělné práce však od té doby zůstával v jeho díle jako základní sochařské krédo. Na studiích se také spřátelil s Magdalénou Jetelovou, Jindřichem Zeithammlem a Stanislavem Malým.

Vzhledem ke svému nekonformnímu názorovému a duchovnímu zaměření neměl v letech normalizace šanci autorsky se uplatnit v oficiálních galeriích. Proto se v první polovině sedmdesátých let rozhodl odejít do nejzapadlejších míst v horách. Kromě sochařské práce se v Jeseníkách mohl poprvé věnovat velkorysým projektům ve stylu Land artu. V Sobotíně se také snažil vytvořit monumentální abstraktní křížovou cestu, která však byla církevními místy zamítnuta. Během sedmdesátých let navázal Jiří Beránek své první kontakty s neoficiálním uměním. Jesenickou chalupu začali navštěvovat lidé z undergroundu a neoficiální teoretici umění.

Jiří Beránek • Foto: archiv autorky

V návaznosti na diskuse s Jindřichem Chalupeckým a souběžně s činností v Kostelci nad Černými lesy začal Jiří Beránek spolu se svými uměleckými přáteli vážně přemýšlet o založení širší výtvarné skupiny. Postupně tak vznikla legendární Skupina 12/15 s výmluvným podtitulem Pozdě ale přece.  Po pádu komunismu v roce 1989 se otevřely možnosti k účasti na výstavách v zahraničí. Skupina 12/15 byla po letech totalitního režimu první z českých skupin, která přesáhla rámec domácího prostředí společnou výstavou Inofiziele Kunst v bavorském Řezně.

Období svobodné společnosti umožnilo Jiřímu Beránkovi realizovat rozsáhlé projekty v industriálním prostředí. Paradoxně se ovšem tyto akce, k nimž došlo v prvním a druhém desetiletí nového století, vracejí k formálním projevům z období undergroundu a jejich vyznění lze rovněž považovat za novou alternativu k tomu, co doba protěžuje. Jde zejména o výstavu Síla ticha v opuštěných továrních halách karlínského ČKD v roce 2008. Na ni pak navazovala další velká samostatná výstava Síla ticha II v plzeňském Světovaru v roce 2012.

Beránkova činnost byla úzce svázaná s českou krajinou, s historií a s duchovními a náboženskými hnutími, jež tudy prošly. Obrací se ke kořenům lidské existence, k podmínkám přetrvání lidských stop v přírodě a zejména přežití vlastní svobodné a vzdorovité identity v nepřátelské a silně povrchní, vnitřně nesvobodné společnosti. Proto se jeho životní i umělecké putování jeví jako cesta kruhem od undergroundu k undergroundu. Nadzemní část jeho tvorby mívá záblesky slávy, ale podstata zůstává skrytá pod povrchem. To ovšem vybízí k objevování. Silou svého ticha se Beránek nesmazatelně zapsal mezi nejvýznamnější proudy české výtvarné tvorby.