Všechno nejlepší do roku 2022, hodně zdraví, štěstí a pohody, přejí Happy Materials!

Přijďte se od 12. listopadu 2021 do 9. ledna 2022 podívat do Galerie Kuzebauch na výstavu Michala Motyčky Pohled ven.

Pohled ven, 2021

Klíčovým tématem tvorby Michala Motyčky je koncept místa zaměřený na daný prostor a člověka v něm. V Galerii Kuzebauch Motyčka upozorňuje na okno do výstavního prostoru, jež se stává dominantním vizuálním prvkem instalace. Analýzou tvaru a funkce okna, jeho rámu, jakési reality obrazu a odrazu skutečnosti v pokračování či nahrazení plochy okna zrcadlem dochází ke zpětnému vizuálnímu propojení, pohledu ven. Michal Motyčka ve své práci říká: Pohled je předvídatelný.

Pohled dovnitř I & II, 2019

Zamýšlí se nad otázkou, co je realita. Snaží se proniknout k vnímatelné realitě, vjemu či zájmu našeho vidění, jež se proměňuje. Ambicí autora je představit sochařské řešení, jež by aktivizovalo nabídnutý prostor a přimělo diváky objevit zdánlivě nepatrné prostorové vztahy. Osvětluje tak svou zkušenost s vnímáním prostoru jako přirozenou konfrontaci s prostředím či příležitost znovu vidět, zahlédnout, uvědomit si něco, co třeba od výstavy nečekáme.

Přijďte se ve dnech 15. září až 31. října podívat do Galerie Kuzebauch na výstavu …svá vidění od Michaely Trávníčkové, Marie Sixtové, Kristíny Maňákové, Michaely  Kramulové, Ireny Czepcové a Petra Stanického.

Ateliér Design skla, působící na Fakultě multimediálních komunikací UTB ve Zlíně, patří více než deset let k etablovaným učilištím tohoto zaměření v České republice. Vedoucí ateliéru prof. Petr Stanický, M.F.A., a jeho asistentka MgA. Irena Czepcová dávají svým studentům svobodný prostor k jejich osobitému vyjádření, jak v možnosti uchopení zkoumaných témat, tak v hledání osobitých koncepčních postupů při zpracování skla a rozšiřování možností technologií zapojováním nových médií.  Signifikantním projevem studentů ateliéru Design skla je mnohdy specifické uchopení materiálů, které se rozchází s tradiční podobou sklářského řemesla, čímž si tak nachází vlastní cestu v kontextu mezinárodní tvorby.

Marie Sixtová – Bond (2019)

Nyní stojíme před zdánlivě různorodými pracemi mladých umělkyň – Michaely Kramulové, Kristiny Maňákové, Michaely Trávníčkové a Marie Sixtové – a tážeme-li se, kde můžeme nalézt spojnici, tak právě ve svébytném výrazném zacílení na propojování skla v jeho ušlechtile užitné poloze. Souběžně s tím je jim sklo i průhledem do lidského nitra, světa citů a snů.

Michaela Trávníčková – Bubbles (2019)

Barokní sýpka Lemberk se v roce 2020 dočkala nových majitelů Lucie Havlové a Tomáše Hendrycha, kteří plánují celou historickou stavbu zachránit před rozpadem a zpřístupnit ji široké veřejnosti. Vedle rozsáhlé rekonstrukce je kladen důraz i na obsahovou stránku celého projektu. Sýpka nabídne své prostory k setkávání, sdílení, vzdělávání či k výstavám, jako tomu bude v případě zahajovací nulté výstavy soch Čestmíra Sušky.

Na videopředstavení sýpky i výstavy Čestmíra Sušky se můžete podívat zde.

Barokní sýpka Lemberk se nachází v pěší vzdálenosti severovýchodně od Jablonného v Podještědí a její stáří je odhadováno na necelých 400 let. Historici se domnívají, že byla pravděpodobně postavena či přestavěna během raně barokní přestavby zámku Lemberk, jenž v té době patřil Albrechtovi z Valdštejna. Následným majitelem byl věrný Valdštejnův vojevůdce Jan Rudolf Breda s rodinou, který stojí za výstavbou Bredovského letohrádku a který v barokních přestavbách Lemberka pokračoval.

Tato oblast trojmezí česko-polsko-německého pohraničí je velmi bohatá nejen z pohledu historického, kdy se tu střetávaly po staletí vlivy německé a slovanské kultury, ale i architektonického, neboť se v okolí nalézá množství hradů, zámků, kostelů a lidových roubených či hrázděných staveb. Na území označovaném Sudety se odehrávala dramata naší novodobé historie; německá okupace za 2. světové války a po ní násilné vystěhování zde žijících Němců.

Opravit památkově chráněný objekt raně barokní sýpky a zpřístupnit jej i pro veřejnost chtějí noví majitelé Lucie Havlová a Tomáš Hendrych, kteří dlouhodobě nevyužívanou sýpku zakoupili v roce 2020.

Plánovaná, a především nezbytná rekonstrukce bude ctít historické hodnoty stavby, a proto bude prováděna ve spolupráci s památkáři, historiky, architekty, stavebním úřadem a v neposlední řadě i s místními obyvateli. Práce se budou týkat také okolí sýpky, které je potřeba rekultivovat.

Sýpka Lemberk nabídne své prostory k setkávání, sdílení, vzdělávání a veškeré tvůrčí činnosti. Společně s rekonstrukcí se připravuje i obsahová stránka projektu.

„Sýpka by měla žít. Budeme se snažit přizvat přátele výtvarníky, architekty, sousedy, řemeslníky, aby nám pomáhali vizi naplňovat. Představujeme si například, že každý rok by byl věnovaný jednomu tématu. K danému tématu bychom uspořádali výstavu a přednáškový cyklus, který by mohl vyústit v malé sympozium. I proto jsme se rozhodli založit spolek Sýpka Lemberk z.s.“, poodkrývá vizi Lucie Havlová.

Samotná rekonstrukce bude dlouhodobý a zdlouhavý proces oprav, který započne v létě 2021 částečnou opravou střechy za podpory Ministerstva kultury České republiky. Dále bude pokračovat odstraněním náletových dřevin z okolí sýpky. „Z finančního hlediska jsme se rozhodli rozfázovat dramaturgii i projekt obnovy Sýpky Lemberk na etapy. Než dojde na renovaci rozsáhlých vnitřních prostor, rádi bychom návštěvníkům i místním nabídli přes léto možnost zastavení na venkovní výstavě.“ dodává Lucie Havlová

Již během počátečního procesu oprav se v létě 2021 uskutečnění výstava ocelových interaktivních soch Čestmíra Sušky. Sochy ponesou zprávu o zahájení činnosti nejen oprav, ale i kulturního dění v místě.  Během léta proběhne hudební performance s využitím jedné ze soch; budou na ni pozváni podporovatelé, sousedé, spolupracovníci, aby se s projektem seznámili a měli možnost se spolupodílet na budoucím dění okolo sýpky.

„Nacházet nové využití pro staré budovy a objekty nás vždycky bavilo, proto volně navazujeme na naše aktivity v projektu Šumná města, kdy jsme se vždy zaměřili na jednu památku, která by stála za znovuoživení. A v minulosti se nám podařilo iniciovat zájem o nejednu z nich,“ vysvětluje Tomáš Hendrych.

Tato nultá výstava bude podpořena firmou Lucie Havlové a Tomáše Hendrycha Happy Materials s.r.o., autorem soch Čestmírem Suškou, kunsthistoričkou a kurátorkou výstavy Simonou Martínkovou a crowdfoundingovou kampaní Darujme.cz.

„Máme své vize, ale přijímáme podněty samozřejmě i od dalších zájemců z řad umělců, architektů a investorů. Kdokoliv se nám může ozvat nebo do začátku přispět na projekt prostřednictvím Darujme.cz,“ vyzývají autoři projektu.

Libovolným příspěvkem na www.darujme.cz přispějete nejen k záchraně celého objektu, ale především k zachování budovy z leckdy opomíjených Sudet.

„Věříme, že záchrana a obnova místa bude nejen přínosem místním obyvatelům, ale svou vizí i široké veřejnosti, která se zde bude inspirovat a bude sýpku Lemberk navštěvovat i využívat.“  zakončuje Lucie Havlová.

Od 17. června do 31. srpna se můžete přijít podívat do Galerie Kuzebauch na výstavu Světlo v soše od Čestmíra Suška.

Výstava bude k vidění také na sýpce Lemberk od 18. června do 31. října.

Oko, 2003

Zkoumání vztahu vnějšího s vnitřním a zapojování hry světla přímo do objektů nacházíme v dílech Čestmíra Sušky již od raných devadesátých let. I v dalších etapách tvorby autor téma vnitřního prostoru neopouští a ponejvíce pak v práci se dřevem se mu nabízejí nové možnosti. Zjednodušováním dospívá k harmonicky cizelovaným tvarům uctívajícím přírodní materiál a nechává jej vyznít v jeho prosté kráse. Zpracovává i prastaré kmeny a pařezy, kde využívá otvorů a sám pak ještě prořezává jejich plášť, jejž ztenčuje až na samou hranici.

Bob, 2004

Soubor plastik vystavený v galerii Kuzebauch vznikl převážně v letech 2002–2006 ve sklářském ateliéru Pelechov Zdeňka Lhotského. Jednu z nejstarších předloh má Maska, která je dnes již ikonickou portrétní poctou autora samotného sochařskému umění. Z dalších jmenujme Mořskou Hvězdici s jejím předobrazem v pálené hlíně, která zde zastupuje téma hledání protikladu plného a prázdného, nebo Osmičku, současně triviální i mysteriózní, jež nás posouvá až k symbolice nekonečna.

Materiálů existuje už více než 160 tisíc. Centrum pro inovativní materiály matériO Prague již přes 10 let sbírá informace a vzorky materiálů z celého světa a vzdělává odbornou i laickou veřejnost. 

Pro členy matériO Prague si i letos tým konzultantů připravil sérii webinářů, na kterých se dozvíte o čerstvých poznatcích v oblasti inovativních materiálů a příkladech jejich využití v praxi. Zjistěte i Vy, jaký budou mít dopad na Váš obor a jak mohou pozitivně ovlivnit Váš produkt nebo Vámi poskytovanou službu. Kromě inovativních materiálů a technologií se budeme věnovat také materiálům a řešením ctícím principy cirkulární ekonomiky nebo vykazujícím šetrnost k životnímu prostředí v oblasti designu a architektury.

Webináře Towards New Materiality 2021:

Jaký mají mikroorganismy potenciál pro udržitelnější výrobu?
Kam se posunul vývoj kompozitních materiálů?
Co si představit pod pojmem 4D materiály?
Jak mohou materiály ovlivnit naše zdraví?
Existuje udržitelný materiál?

Materiály a způsob, jakým s nimi nakládáme, může přinést odpovědi na palčivé otázky současnosti. Jak si poradit s narůstajícím množstvím odpadu nebo reagovat na ztenčující se zásoby neobnovitelných surovin? Stojíme před řadou výzev, ale i nových příležitostí, kde mohou materiály a vývoj progresivních technologií hrát zásadní roli.

Více informací najdete zde.

Od 15. dubna do 11. června můžete v Galerii Kuzebauch navštívit výstavu Všechno a nic od Václava Řezáče.

Václav Řezáč (*1977) prošel víceletou pedagogickou zkušeností v zemi samurajů. Absolvent sklářské školy v Železném Brodě a ateliéru prof. Vladimíra Kopeckého na pražské UMPURM. Deset let působil jako manager studia tavené plastiky Zdeňka Lhotského a souběžně se věnoval vlastní volné a designérské tvorbě. Volil tehdy zejména hutnické tvarování žhavé hmoty, zálibu našel v tabulovém skle. Až když v roce 2016 odešel do Toyamy, kde strávil tři roky, podmanila si jej i tavená skleněná plastika, se kterou dříve jen občas experimentoval, přesto (nebo právě proto), že její technologicko-výtvarné principy dokonale znal. Musel se vydat doslova přes půl planety, aby našel způsob, jak se na ni podívat po svém. Aby zjistil, že mu nejde o to říci po západním způsobu všechno nebo nic, ale po tom východním všechno a nic zároveň.

Řezáčovy práce jsou díky neobvyklému technologickému řešení rafinované, uhrančivé a dokazují, že ve sklářském umění lze stále výtvarně zdařile experimentovat. A to i bez rezignace na řemeslo a dnes vzývané koncepty, kde je sklo jako materiál často spíše zneužito nežli využito.

Veselé Vánoce a šťastný nový rok všem přátelům, spolupracovníkům a partnerům přeje
Happy Materials!

Na výstavu Kabinet kuriozit od Aleny Matějky se můžete přijít podívat do Galerie Kuzebauch od 17. prosince 2020 do 26. února 2021.

K výtvarníkům, kteří mají dar poutavého vyprávění, patří i sochařka Alena Matějka. Po sklářské škole v Kamenickém Šenově absolvovala magisterské a doktorské studium v ateliéru skla prof. Vladimíra Kopeckého na pražské UMPRUM, včetně dvouměsíční praxe na Glasgow School of Art ve Skotsku. Dnes sice žije na české Vysočině, ale část roku tráví ve Švédsku a Itálii. Ráda spolupracuje se svým manželem kamenosochařem Larsem Widenfalkem.

Alena Matějka se materiálově sice neomezuje pouze na sklo, je však v její tvorbě nenahraditelné. Jaký jiný materiál by také v sobě dokázal spojit pomíjivost okamžiku s věčností, doslova ztuhnout v čase a vytvářet zdánlivě statický kabinet kuriozit, v němž se však dynamicky prolíná realita s fikcí, empatie s ironií? Tavené skleněné plastiky Aleny Matějky, často v kombinaci s jinými prvky (včetně vycpanin), uvádějí diváka do rozpaků, nedávají mu komfortní pocit jistoty a nutí jej k reakci.

Od 1. října do 11. prosince 2020 můžete v Galerii Kuzebauch vidět výstavu Jiřího Pelcla s názvem Sedmváz.

Uznávaný český architekt, designér a dlouholetý profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze se tématu udržitelnosti a svodům konzumu ve svých projektech věnuje několik desetiletí.

Otázky životního prostředí dnes patří do zlatého fondu intelektuálních diskusí, a to i ve světě výtvarného umění a designu. Staly se součástí společenského mainstreamu, což jim ubírá na palčivosti, protože jde často pouze o efektní demonstraci či deskripci. Naštěstí se stále najdou tvůrci, kteří toto téma dokáží nejen uchopit, ale bez okázalých proklamací přetavit v silnou autorskou výpověď – jako Jiří Pelcl

Kolekci nazvanou Sedmváz lze chápat jako příběh znovuoživení sedmi materiálů, určených k různým účelům, v univerzálním tvaru vázy – antické amfory z počátků naší civilizace. Pro někoho mohou tvořit sedm nebes, sedm sfér světa, být symboly usilování o dokonalou harmonii, pro jiného „jen“ zajímavé interiérové artefakty. Tak jako tak, Jiří Pelcl dokázal resuscitovat banální, na první pohled neatraktivní nepoužitelné materiály, a vrátit jim smysl i hodnotu. A nenápadně tomu, kdo chce naslouchat, vyprávět o tom, že design může být mnohem více nežli jen popkulturní modlou.