Zveme vás na přednášku o sochaři Jiřím Beránkovi v podání teoretičky umění Silvie Stanické, která se uskuteční 14. září v 17 hodin přímo na sýpce.

Součástí bude i prohlídka nedaleké instalace Bezčasí, kterou Jiří Beránek vytvořil v 90. letech v rámci

Mezinárodních sochařských sympozií na Lemberku. Od té doby je toto působivé místo s menhiry vyhledáváno milovníky tajemna a málokdo ví o jeho pravém původu.

Jiří Beránek se narodil 21. listopadu 1945 v Borkovicích u Veselí nad Lužnicí a jeho nejranější dětské zážitky jsou spojeny s vesnickým zemědělským prostředím plným kovového a dřevěného nářadí ve stodolách a nepřeberným množstvím domácích zvířat. Z dětství mu utkvěla ve vzpomínkách zejména pravidelná cesta dědečkovou bryčkou do veselského kostela a ze všech stran přijíždějící kočáry s koňským spřežením. Kopyta a kovové obruče, které na kočičích hlavách vydávaly zvuky podobné velikonočním řehtačkám, se rozléhaly po náměstí. Vjemy, které se po celý život odrážely v jeho imaginaci.

V letech 1960–64 studoval Střední odbornou školu výtvarnou na Hollarově náměstí v Praze, během níž začal modelovat a inspiroval ho kubizující styl. Od roku 1965 studoval na Akademii výtvarného umění v sochařském ateliéru Vincence Makovského a po jeho smrti u Karla Lidického. Protože Vincenc Makovský povoloval studentům abstraktní tvorbu až v posledním roce studií po zvládnutí figurativní práce, začal Jiří Beránek samostatně experimentovat s nezvyklými výtvarnými projevy po domácku. Akcent na zvládnutí řemeslné rukodělné práce však od té doby zůstával v jeho díle jako základní sochařské krédo. Na studiích se také spřátelil s Magdalénou Jetelovou, Jindřichem Zeithammlem a Stanislavem Malým.

Vzhledem ke svému nekonformnímu názorovému a duchovnímu zaměření neměl v letech normalizace šanci autorsky se uplatnit v oficiálních galeriích. Proto se v první polovině sedmdesátých let rozhodl odejít do nejzapadlejších míst v horách. Kromě sochařské práce se v Jeseníkách mohl poprvé věnovat velkorysým projektům ve stylu Land artu. V Sobotíně se také snažil vytvořit monumentální abstraktní křížovou cestu, která však byla církevními místy zamítnuta. Během sedmdesátých let navázal Jiří Beránek své první kontakty s neoficiálním uměním. Jesenickou chalupu začali navštěvovat lidé z undergroundu a neoficiální teoretici umění.

Jiří Beránek • Foto: archiv autorky

V návaznosti na diskuse s Jindřichem Chalupeckým a souběžně s činností v Kostelci nad Černými lesy začal Jiří Beránek spolu se svými uměleckými přáteli vážně přemýšlet o založení širší výtvarné skupiny. Postupně tak vznikla legendární Skupina 12/15 s výmluvným podtitulem Pozdě ale přece.  Po pádu komunismu v roce 1989 se otevřely možnosti k účasti na výstavách v zahraničí. Skupina 12/15 byla po letech totalitního režimu první z českých skupin, která přesáhla rámec domácího prostředí společnou výstavou Inofiziele Kunst v bavorském Řezně.

Období svobodné společnosti umožnilo Jiřímu Beránkovi realizovat rozsáhlé projekty v industriálním prostředí. Paradoxně se ovšem tyto akce, k nimž došlo v prvním a druhém desetiletí nového století, vracejí k formálním projevům z období undergroundu a jejich vyznění lze rovněž považovat za novou alternativu k tomu, co doba protěžuje. Jde zejména o výstavu Síla ticha v opuštěných továrních halách karlínského ČKD v roce 2008. Na ni pak navazovala další velká samostatná výstava Síla ticha II v plzeňském Světovaru v roce 2012.

Beránkova činnost byla úzce svázaná s českou krajinou, s historií a s duchovními a náboženskými hnutími, jež tudy prošly. Obrací se ke kořenům lidské existence, k podmínkám přetrvání lidských stop v přírodě a zejména přežití vlastní svobodné a vzdorovité identity v nepřátelské a silně povrchní, vnitřně nesvobodné společnosti. Proto se jeho životní i umělecké putování jeví jako cesta kruhem od undergroundu k undergroundu. Nadzemní část jeho tvorby mívá záblesky slávy, ale podstata zůstává skrytá pod povrchem. To ovšem vybízí k objevování. Silou svého ticha se Beránek nesmazatelně zapsal mezi nejvýznamnější proudy české výtvarné tvorby.