Nejde o stínohru v tradičním slova smyslu, protože se tu nepracuje se stíny vrhanými na pozadí, ale jde naopak o koexistenci světla a stínu v mase skla. Ve tvaru simplicistní, postupně až minimalistická díla autorky musí od začátku tvarového řešení sofistikovaně kalkulovat se zesílením a zeslabením určitých partií tak, aby světlo integrovaly, a současně na jiných místech redukovaly do stínu. Stejné efekty jsou v jiných druzích zpracování skla vyloučené, a to samo o sobě odůvodňuje, proč si umělci tak složitou, náročnou a drahou technologii více než šest desítek let stále volí.

Vrcholné příklady zpracování tavené plastiky se přičítají Stanislavu Libenskému a Jaroslavě Brychtové. Ale i řada soudobých českých sklářů s touto technologií umí nezávisle na jejich příkladu mistrovsky pracovat. Výtvarný vývoj ve stavovaném skle pokračuje, a zřejmě nikdy nebude vyčerpán. Místem, kde se tato díla technicky realizují ve velkých pecích, je Studio Lhotský s.r.o. na Pelechově u Železného Brodu, ve kterém autorka mimo čas, kdy navrhuje a realizuje vlastní věci, pracuje jako manažerka výroby.

Soubor plastik Lucie K. Švitorkové, který vznikl speciálně pro Galerii Kuzebauch, je nejlepším důkazem, že metoda zůstává pouhou cestou, pokud vynalézavý tvůrce dokáže najít nová řešení. Ta v autorčině případu znamenají vyleštění plášťů válcovitých objektů nebo různě vysokých kontejnerů a žardiniér, a překvapivé průsvity zmatovaného bohatého dění uvnitř, plus uplatnění vysokého ledu dna. Jemné starší vnitřní dekory Lucie K. Švitorková čím dál častěji nahrazuje „architektonickou vestavbou“ a připravuje nám vizuálně stále silnější estetické zážitky. Není divu, že významné autority na trhu s uměním jako Galerie Scremini v Paříži a Kuzebauch v Praze zařadily prezentaci jejích nových děl do dramaturgického plánu svých činností v roce 2022.