Happy Materials

Úvodem

Milý návštěvníku výstavy Happy Materials vzpomínáš si matně na výstavu plastů a designového italského nábytku, kterou uspořádalo Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze v sedmdesátých letech? A co výstava ve Veletržním paláci? Jmenovala se Mutantní materiály a mapovala mutantní chování plastů, keramiky, skla i kovů. To bylo skoro před 10 lety. Vystaven byl Aerogel, plast, který vypadal jako kouř. Co Ty na to? Tak na to alespoň vzpomíná sochař David Černý, který se marně několikrát snažil kouř uloupit. Od té doby se nedělo v českých a slovenských zemích v oblasti naučných výstav o plastech nic význačného. To vedlo skupinku nadšenců k trochu zbrklému rozhodnutí - představit všechny vynálezy a žhavé novinky z oblasti polymerů posledních let. To byl původní záměr. Velmi záhy se zjistilo, že se nelze pouze kochat novinkami, ale že je třeba přednostně položit pevné základy vědomostí o polymerech, na nichž bude možné do budoucna stavět. Výstava proto mapuje historii jednotlivých polymerů, kdy byly vynalezeny, jak byly uvedeny do výroby, jak jsou používány. Kam se aplikace posunuly za několik posledních desítek let. Ve srovnání s kovy a dřevem, které existují tisíce let, jsou plasty novorozenci - obklopují nás pouhých 100 let. Většina plastů vznikla na zakázku automobilového, zbrojního a kosmického průmyslu. Povědomost o plastech existuje, ale dojde-li k podrobnějším diskusím na téma rozdílů mezi jednotlivými druhy, málokdo i z okruhu vědoucích a zasvěcených dokáže přesně poradit.

K dobrému učení dnes patří vizualizace. Proto byla pro tento ročník výstavy Happy Materials zvolena především oblast plastových deskových materiálů, tzv. poloproduktů, různého chemického složení, různých vlastností a vzezření, doplněná pouze jednou specialitkou z oblasti elastomerů, a to fajnovým silikonovým kaučukem. Tenoučké desky jsme samostatně zařadily do kategorie fólií (podle složení by měly správně spadat přímo pod jednotlivé kategorie polymerů PVC, PET, ...). Desky a polotovary vyhrály nad granulemi, pěnami, gely, roztoky, protože je lze jednoduše vystavovat. A nejen to, lze je i snadno zpracovávat, tj. řezat, obrábět, lepit, ohýbat, tvářet, potiskovat, prosvětlovat, polepovat. Bez velkých investic do složitých technologií. Dále bylo třeba ilustrovat, jak se jednotlivé plasty od sebe liší, co vše z nich lze vyrobit. Výstava nemapuje technické aplikace, ale hlavně výtvarné a designové. Vystavené objekty tvoří milníky designu u výrobků vyráběných z plastů. Objekty pro vás pečlivě vybrala PhDr. Lenka Žižková. Výstavu doprovázejí sochy Davida Černého, Lukáše Rittsteina, Jiřího Černického, Kurta Gebauera a Kateřiny Vincourové. Sochy výtvarníků, kteří se nebojí k vyjádření své myšlenky použít právě i plast. I když nemusí patřit vždy k jejich preferovaným nebo oblíbeným materiálům. Závěrem je třeba říci: pokud tě výstava pobavila i poučila, tak splnila svůj účel. Takže – „Don‘t worry, be happy!“ – s úsměvem se vrhni do expozice.
Tomáš Hendrych

Teorie

Co jsou polymery? Materiály, které dnes označujeme jako polymery, byly známy a lidmi používány již odpradávna. Dva nejrozšířenější druhy organické hmoty sestávají z polymerů. Jsou to bílkoviny - základní složka všech živých buněk - a celulóza - hlavní část buněčných stěn rostlin. Od počátku lidského věku byl náš život na polymerech závislý (potrava, kůže a kožešiny, textilní vlákna, dřevo atd.) a tento fakt se v dnešních dnech ještě prohloubil. Polymery (poly = mnoho, meros = část) nazýváme obvykle makromolekulární látky vznikající z mnoha dílů jednodušší sloučeniny ? monomeru (monos = jediný). Tento chemický proces se nazývá polymerací. Zvlášť významná je polymerace monomerů obsahujících vazby C=C. Poněvadž je polymer vystavěn z jedné základní opakující se jednotky, bývá jeho složení obvykle popisováno touto stavební jednotkou, která se nazývá mer. Monomer a mer jsou vzájemně ve velmi úzkém vztahu. Mer však nutně nemusí představovat nejjednodušší chemickou opakující se jednotku, kterou nazýváme strukturní jednotkou. V případě polyetylenu je mer -CH2-CH2- a strukturní jednotka -CH2-. Pokud se řetězce polymeru neskládají z jednoho druhu meru, mluvíme o kopolymerech. Možností řazení monomeru A a B je nekonečně mnoho - pravidelné či nepravidelné, také může být vložen další monomer C. Pořadí a typ monomerů zásadním způsobem ovlivňuje vlastnosti polymerů. Lze si jednoduše představit, že pevné, trojrozměrné vazby dávají vzniknout polymerům s tuhou, pevnou strukturou, zatímco polymery s jednoduchým řetězcem jsou spíše elastické, pružné. V opačném případě pak mluvíme o homopolymerech. Jednotlivé molekuly polymeru mohou být lineární,

rozvětvené nebo zesíťované. Výraz plast se zpravidla používá pro všechny polymery, které nejsou eleastomery nebo vlákna. Plastem můžeme nazvat každou organickou látku původu přírodního nebo syntetického, která může být tvářena (plastikos = vhodný ke tváření). Plasty se dále dělí podle svého chování při zahřívání na termoplasty a reaktoplasty. Termoplasty mají schopnost opakovaně ohřevem měknout (převádět se do plastického stavu) a ochlazením tuhnout. Tato vlastnost usnadňuje zpracování (tvarování) a recyklaci termoplastů. Reaktoplasty mohou být převedeny do netavitelného a nerozpustného stavu účinkem tepla, záření, katalyzátoru apod. Nejstarší typy plastů (např. parkesin, šelak, gutaperča, bakelit) byly reaktoplasty. Elastomery rozumíme polymery, které se rychle vracejí do přibližně původního tvaru a rozměrů, z nichž byly deformovány poměrně malým napětím. Za běžných podmínek jsou v kaučukovitém tvaru. Zvláštní skupinu tvoří termoplastické elastomery, které se dají zpracovávat za tepla jako termoplast a nevyžadují vulkanizaci. Příkladem termoplastických elastomerů jsou některé blokové kopolymery, např. styren-butadien-styren. Zvláštní skupinu materiálů pak tvoří kompozity. Kompozity jsou všechny materiálové systémy, které jsou složeny z více (nejméně dvou) fází, z nichž alespoň jedna je pevná, a tyto fáze mají makroskopicky rozeznatelné rozhraní. Cílem při vývoji a výrobě kompozitního materiálu je získat materiál se synergickým účinkem v jeho struktuře tak, aby bylo možno získat nový materiál s lepšími vlastnostmi, než mají jednotlivé složky samy nebo ve směsi.
Ing. Aleš Hlavička