Od 15. dubna do 11. června můžete v Galerii Kuzebauch navštívit výstavu Všechno a nic od Václava Řezáče.

Václav Řezáč (*1977) prošel víceletou pedagogickou zkušeností v zemi samurajů. Absolvent sklářské školy v Železném Brodě a ateliéru prof. Vladimíra Kopeckého na pražské UMPURM. Deset let působil jako manager studia tavené plastiky Zdeňka Lhotského a souběžně se věnoval vlastní volné a designérské tvorbě. Volil tehdy zejména hutnické tvarování žhavé hmoty, zálibu našel v tabulovém skle. Až když v roce 2016 odešel do Toyamy, kde strávil tři roky, podmanila si jej i tavená skleněná plastika, se kterou dříve jen občas experimentoval, přesto (nebo právě proto), že její technologicko-výtvarné principy dokonale znal. Musel se vydat doslova přes půl planety, aby našel způsob, jak se na ni podívat po svém. Aby zjistil, že mu nejde o to říci po západním způsobu všechno nebo nic, ale po tom východním všechno a nic zároveň.

Řezáčovy práce jsou díky neobvyklému technologickému řešení rafinované, uhrančivé a dokazují, že ve sklářském umění lze stále výtvarně zdařile experimentovat. A to i bez rezignace na řemeslo a dnes vzývané koncepty, kde je sklo jako materiál často spíše zneužito nežli využito.

Veselé Vánoce a šťastný nový rok všem přátelům, spolupracovníkům a partnerům přeje
Happy Materials!

Na výstavu Kabinet kuriozit od Aleny Matějky se můžete přijít podívat do Galerie Kuzebauch od 17. prosince 2020 do 26. února 2021.

K výtvarníkům, kteří mají dar poutavého vyprávění, patří i sochařka Alena Matějka. Po sklářské škole v Kamenickém Šenově absolvovala magisterské a doktorské studium v ateliéru skla prof. Vladimíra Kopeckého na pražské UMPRUM, včetně dvouměsíční praxe na Glasgow School of Art ve Skotsku. Dnes sice žije na české Vysočině, ale část roku tráví ve Švédsku a Itálii. Ráda spolupracuje se svým manželem kamenosochařem Larsem Widenfalkem.

Alena Matějka se materiálově sice neomezuje pouze na sklo, je však v její tvorbě nenahraditelné. Jaký jiný materiál by také v sobě dokázal spojit pomíjivost okamžiku s věčností, doslova ztuhnout v čase a vytvářet zdánlivě statický kabinet kuriozit, v němž se však dynamicky prolíná realita s fikcí, empatie s ironií? Tavené skleněné plastiky Aleny Matějky, často v kombinaci s jinými prvky (včetně vycpanin), uvádějí diváka do rozpaků, nedávají mu komfortní pocit jistoty a nutí jej k reakci.

Od 1. října do 11. prosince 2020 můžete v Galerii Kuzebauch vidět výstavu Jiřího Pelcla s názvem Sedmváz.

Uznávaný český architekt, designér a dlouholetý profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze se tématu udržitelnosti a svodům konzumu ve svých projektech věnuje několik desetiletí.

Otázky životního prostředí dnes patří do zlatého fondu intelektuálních diskusí, a to i ve světě výtvarného umění a designu. Staly se součástí společenského mainstreamu, což jim ubírá na palčivosti, protože jde často pouze o efektní demonstraci či deskripci. Naštěstí se stále najdou tvůrci, kteří toto téma dokáží nejen uchopit, ale bez okázalých proklamací přetavit v silnou autorskou výpověď – jako Jiří Pelcl

Kolekci nazvanou Sedmváz lze chápat jako příběh znovuoživení sedmi materiálů, určených k různým účelům, v univerzálním tvaru vázy – antické amfory z počátků naší civilizace. Pro někoho mohou tvořit sedm nebes, sedm sfér světa, být symboly usilování o dokonalou harmonii, pro jiného „jen“ zajímavé interiérové artefakty. Tak jako tak, Jiří Pelcl dokázal resuscitovat banální, na první pohled neatraktivní nepoužitelné materiály, a vrátit jim smysl i hodnotu. A nenápadně tomu, kdo chce naslouchat, vyprávět o tom, že design může být mnohem více nežli jen popkulturní modlou.

Od 7. srpna do 25. září máte možnost vidět v Galerii Kuzebauch výstavu Františka Jungvirta a Barbory Kotěšovcové s názvem Fashion Glass.

Sklář František Jungvirt (*1996) a módní návrhářka Barbora Kotěšovcová (*1997), studenti pražské UMPRUM, šli ve své kolekci pro Galerii Kuzebauch ještě dál. Nejen, že v jejich pojetí sklo a textil splynuly v jedno, ale oba tvořili od počátku společně. Výsledkem je soubor organických kreací, které mohou evokovat dosud neznámé vesmírné formy života nebo lidským okem neviditelné organismy žijící s námi tisíce let. Estetika jednotlivých objektů a volba materiálů jsou koncepčně a funkčně propojené, stejně tak jako tělo modelky a oděvu na molu, nebo skleněný objekt a sokl na výstavě. Proto název Fashion Glass odkazující na prostředí módních přehlídek a galerijních prezentací.

Veruschka – Photo by A. Willow

Přes všechna teoretická pojednání je umění z dlouhodobého hlediska stále neuchopitelnou entitou. Neexistuje zaručený recept, jak jej vytvořit, a pohled na to, co jím je a není, se mění s každou generací kritiků. František Jungvirt a Barbora Kotěšovcová přišli s konceptem, který rozhodně není samoúčelný. Výmluvně ukazuje, že tvůrčích cest vedoucích k cíli je bezpočet, i když to nemusí být na první pohled zřejmé. Přesně v duchu přísloví, které je tu s námi již několik tisíc let – Kdo hledá, najde!

Claudia – Photo by A. Willow

Přijďte se ve dnech 12. června až 31. července 2020 podívat do Galerie Kuzebauch na výstavu Lady Semecké s názvem Haiku.

Lada Semecká řadu let pobývala v Japonsku, a tato zkušenost se stala důležitou součástí její tvůrčí identity, ať již je to schopnost kontemplace, myšlenková hloubka či přirozený výrazový minimalismus. A také pokora, skromnost a upřímnost, jež nejsou v rozporu s autorským sebevědomím, právě naopak, posilují jej a činí opravdovým. Neboť sebereflexe je v jejím případě skutečně vědomím sebe sama, nikoliv jeho efektním odrazem v zrcadle pro diváky.

Sněží, 2020

Objekty Lady Semecké evokují japonské haiku, krátká zvukomalebná lyrická trojverší, jež má v oblibě. Četba jedné básně může trvat několik vteřin, nebo celý život. I její umělecké práce lze vnímat jako lyrickou poezii o přírodě a vztahu člověka k ní, o vnímání trvalého a dočasného, stálého a proměnlivého. Potřebují jen empatického čtenáře. Neboť, jak pronesl řecký filosof Prótagorás: „Mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.“ Práce Lady Semecké tedy mohu být pro jednoho jen vkusnými estetickými objekty, pro jiného však i branami mezi vnějším a vnitřním světem, který lze na zběžný pohled jen vytušit, stejně jako hloubku jezera. Je pak na každém, zda pozvání příjme a ponoří se.

Petrovice – vitráž

I přesto, že se světový veletrh a kongres chemického inženýrství, ochrany životního prostředí a biotechnologie koná až v příštím roce, přípravy na něj jsou v plném proudu už od konce roku 2019! Veletrh Achema se bude konat ve dnech 14. až 18. června 2021 ve Frankfurtu nad Mohanem, kam se po třech letech vrací.

Pokud vaše firma uvažuje o tom na veletrhu vystavovat, všechny důležité informace o registraci najdete na webu v sekci pro vystavovatele zde.

Pokud byste na Achemu rádi zamířili jako návštěvník, potřebné informace o vystavovatelích, cestě na veletrh nebo halách najdete na webu v sekci visitors.

Budeme se na vás těšit za rok ve Frankfurtu!

I přesto, že je momentálně Galerie Kuzebauch zavřená, je možné výstavu ve dnech od  19. března do 5. června navštívit  jen na základě předchozí domluvy, a to buď po e-mailu či po telefonu (+420 732 160 181). Všechna díla z této výstavy jsou také dostupná na Artsy.net.

Kreveta, 2019

Zuzana Kubelková (*1987) patří ve své generaci k těm sklářským tvůrcům, kteří s oblibou prolínají černou s bílou, rub a líc, experimentují s materiálem a technikami, hledají uměleckou cestu ven a zároveň dovnitř. Její přirozený tvůrčí prostor je proto nikoliv tří, ale čtyřrozměrný. Ať už stavuje průmyslově vyráběné skelné textilie, kouzlí tváře za oponou nebo kombinuje materiály, je vždy kreativní a odvážná. Vzájemný vztah Zuzany Kubelkové se sklem je totiž mnohem vážnější, nežli jen letní romancí.

Tremors, 2019

Galerie Kuzebauch v rámci výstavy Collect 2020 ve dnech 27. února až 1. března v Londýnském Somerset House již podruhé představí výjimečné kousky z dílen českých sklářských umělců, pocházejících především z generace narozené po roce 1970. Jejich práci s materiálem navzájem spojuje různorodost přístupů a potřeba experimentovat.

Klára Horáčková, Evolution Space I, detail, 2018

Výstava představí dva odlišné způsoby, kterými příroda ovlivňuje tvorbu šesti vybraných výtvarníků. Klára Horáčkova a Anna Polanská těží především z morfologie okolní krajiny – inspirují se pohybem tektonických desek, erozí půdy a strukturou hornin. Jejich díla představují přírodu v ryzí formě – jako sílu, se kterou si není radno zahrávat. Méně artikulovanou formu inspirace přírodou najdeme u Ondřeje Strnadela, Milana Krajíčka a Petra Stanického, kteří vycházejí z abstraktnější podoby: vytvářejí slovník geometrie, forem a tvarů organických povrchů a struktur.

Ondřej Strnadel, Vessel, 2020.

Během výstavy Metafory přírody, vzniklé ve spolupráci s kurátorem PhDr. Petrem Novým, představí Galerie Kuzebauch tyto různorodé, avšak navzájem propletené přístupy k uměleckému sklu.

Od 24. ledna do 13. března budete moct navštívit Galerii Kuzebauch a podívat se na výstavu Vladimíra Kleina s názvem Hladiny kontrastu.

Vladimir Klein, absolvent a svého času ředitel sklářské školy v Kamenickém Šenově, žák prof. Libenského na pražské UMPRUM, patří k celosvětově respektovaným a vyhledávaným českým sklářským umělcům. Byl prvním Čechem-pedagogem v prestižním japonském Toyama City Institute of Glass, kam od té doby ze srdce Evropy zamířila řada dalších tvůrců.

Oranžové koule, 2019

Klein jako zručný a vynalézavý brusič vyvinul vlastní způsob dekorace autorských objektů z optického skla, jejichž povrch štípe pomocí vidiového sekáčku. V aktuální umělecké kolekci Klein poprvé k tvarování svých děl ve větší míře využil lehání skla. Zatímco dříve jeho ve formě tavené práce většinou vycházely z geometrických principů, nyní vznikly až naturalistické tvary připomínající listy obrovských leknínů nebo řezy exotickými plody.

Oranžová loď, 2017

Přestože se Vladimir Klein sklu věnuje více než padesát let, je daleko od toho, aby sám sebe recykloval a neustálá chuť tvořit je mu vlastní.