Výstava La Rotation představuje díla sedmi sklářských umělců, které spojuje vášeň pro tvorbu, vytrvalost a řemeslná virtuozita. Obracejí se k archetypálním motivům, jež umělce po staletí inspirují a jejichž prostřednictvím pak transcendují za hranice, které většinu lidí v jejich běžném životě oddělují. Ať už jsou to hranice geografické, politické, ekonomické, vyznání či genderové. Archetypy v umění nás všechny spojují, jejich význam nám je intuitivně známý, a tudíž univerzální.
Všichni rozeznáváme symboly kruhu, otáčení a koloběhu přírody. Kruhový pohyb symbolizuje cyklus, vzestup i návrat. Čas měřený pohybem hodinových ručiček obíhá v kruhu. Roky plynou ve znameních zvěrokruhu. Jako mandaly, spirituální obrazy pojící člověka s Vesmírem. V něm planety po svých drahách obíhají kolem Slunce. I žhavé sklo na píšťale se otáčí, aby vznikl nejdokonalejší tvar, jaký známe. Koule, kterou znázorňovali už alchymisté, symbolizuje hlavu i růži.
V prostorách nejstaršího kostela v Orléans, ve světle procházejícím gotickými okny, rozehrávají díla sedmi umělců hru s naším podvědomím.
O autorech:
Mezi nejzkušenější skláře ve výběru Galerie Kuzebauch patří Vladimíra Klumpar a Zdeněk Lhotský. Oba sídlí v oblasti Železného Brodu, kde mají vlastní dílny, tavicí pece a brusírny. Oba také jako žáci profesora Stanislava Libenského a absolventi pražské UMPRUM rozvíjejí tradiční tavenou skleněnou plastiku, každý svým vlastním směrem.
Zdeněk Lhotský umí ztvárnit plastiky nebývalých rozměrů, jak se mu to povedlo například u monumentálního skleněného sarkofágu pro dánský královský pár. Věnuje se i vývoji vlastní skloviny Vitrucell.
Vladimíra Klumpar se ve své tvorbě inspiruje přírodou, ale i architekturou nebo anorganickými tvary. Zobrazení Slunce, spirály, střídání lesku a matu, obrušování, povrchové struktury, provázejí její dílo v různých podobách od samého počátku.
Skleněnou tavenou plastiku realizuje ve vlastní huti v jižních Čechách také sochařka Alena Matějka, žačka prof. Vladimíra Kopeckého na pražské UMPRUM. Alena Matějka ve svém díle ráda zachycuje ságy, pohádky a mýty. Je vášnivou pěstitelkou růží – kolem svého historického domu vybudovala rozárium se stovkou různých druhů růží z celého světa. A láska k této květině proniká i do její tvorby.
Mezi nejtalentovanější české sklářské výtvarníky patří Martin Janecký, který tvaruje plastiky technikou ručně za tepla tvarovaného skla. Jeho hlavy, připomínající výrazem a životností barokní sochařství, patří k tomu nejoriginálnějšímu v současném českém sklářském umění. Martin Janecký má vlastní ateliér a sklářskou huť v centru Prahy.
Ondřej Strnadel tvaruje horké sklo foukáním z ruky. Syté barevnosti dosahuje vrstvením skla. Pečlivě se věnuje rovněž vnější úpravě, aby dosáhl matného, téměř sametového povrchu. Největší inspirací mu je příroda. Všechny návrhy až po realizaci vytváří ve svém ateliéru na Moravě.
Lada Semecká se ve své tvorbě nechává inspirovat tradiční japonskou estetikou. Na Toyama Institute of Glass Art strávila více než tři roky jako pedagog. Snaží se zpřítomnit prchající okamžiky, jakými jsou svit slunce, měsíce, mraky putující po obloze, zamrzlý rybník či pohyb vody v korytu. Semecká učí na vysoké škole v Ústí nad Labem, a předává tak svoji lásku ke sklu mladší generaci.
Nejmladší výtvarnicí, která se v rámci výstavy představí, je Lucie Švitorková. Spolupracuje se Zdeňkem Lhotským, v jehož studiu ztvárňuje svoje tavené skleněné plastiky. Nebojí se posouvat hranice tavené plastiky k nezvyklým a odvážným tvarům plným překvapení. Na první pohled klasické mísy skrývají uvnitř tajemství.
Lucie Havlová, Tomáš Hendrych, březen 2022