Klára Horáčková – Layers

Sklářskou tvorbu Kláry Horáčkové je možné rozdělit na dva tvůrčí přístupy, z nichž ten první je klasický a druhý konceptuální. Její konceptuální práce se sklem se vymyká jeho tradičnímu pojetí jako materiálu, který má blíž k designu než k volnému umění. Proto díla Kláry Horáčkové nejsou charakteristická jediným vizuálním stylem, který by se lineárně rozvíjel v čase, ale naopak experimentem, který jí umožňuje širokou škálu uměleckých vyjádření.

Met II, 2002, v peci tvarované sklo, autorská technika, 32 x 15 cm, Foto © Gabriel Urbánek

Met IV, 2002, v peci tvarované sklo, autorská technika, 24 x 15 cm, Foto © Gabriel Urbánek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejnovější skupina objektů a váz s názvem Vrstvy navazuje na starší série Evolution a Artificial Landscapes, které využívaly techniky lepení či tavení prefabrikovaných skleněných tyčinek. Princip vrstvení opakujících se prvků, nyní v podobě plátů ledově nazelenalého tabulového skla, staví tyto objekty přesně na pomezí volného umění a designu. Na jednu stranu naplňují funkci váz, na druhou stranu v nich můžeme vidět abstrahované modely architektonických konstrukcí.

Právě tvůrčí rozmanitost, se kterou Klára Horáčková pracuje, a prolínání konceptuálních i klasických přístupů vytvářejí v její tvorbě pravidelnost. Její projekty jsou překrývajícími se vrstvami myšlenek navazujících jedna na druhou, avšak vždy v novém pojetí.

Met I, 2002, v peci tvarované sklo, autorská technika, 28 x 15 cm, Foto © Gabriel Urbánek

Klára Horáčková (*1980) je absolventkou Ateliéru skla prof. Vladimíra Kopeckého na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde od roku 2011 působí také jako odborná asistentka Ateliéru skla u profesora Ronyho Plesla. Mimo Českou republiku svá díla v posledních letech vystavila např. v Londýně, v Eindhovenu, Paříži, Benátkách či Lommelu.

Kalendář 2023 vytištěn!

Najdete v něm vybraná zastavení z výstavy LEMBERKEM KROK ZA KROKEM. Graficky připravil Jan Šimsa s foty Tomáše Prince a verši a skicami Davida Vávry v koncepci Lucie Havlové a Tomáše Hendrycha a nevznikl by jistě bez Barbora Kolenčíková.

K zakoupení nyní v Sýpce Lemberk a v Praze v Galerii Kuzebauch za 290,- a postupně budeme distribuovat do Jablonného v Podještědí a okolí.

Milí přátelé Sýpky Lemberk,
koupí tohoto kalendáře přispějete k obnově sýpky a podpoříte ji v budoucích letech. Za Vaši podporu Vám mnohokrát děkujeme,
neboť bez ní by sýpka nemohla žít novým životem.
Ať Vás kalendář radostně provází celým rokem 2023.

Srdečne za celý tým Sýpky Lemberk,
Lucie Havlová + Tomáš Hendrych

JIŘÍ BERÁNEK: SÍLA TICHA

Zveme vás na přednášku o sochaři Jiřím Beránkovi v podání teoretičky umění Silvie Stanické, která se uskuteční 14. září v 17 hodin přímo na sýpce.

Součástí bude i prohlídka nedaleké instalace Bezčasí, kterou Jiří Beránek vytvořil v 90. letech v rámci

Mezinárodních sochařských sympozií na Lemberku. Od té doby je toto působivé místo s menhiry vyhledáváno milovníky tajemna a málokdo ví o jeho pravém původu.

 

Jiří Beránek se narodil 21. listopadu 1945 v Borkovicích u Veselí nad Lužnicí a jeho nejranější dětské zážitky jsou spojeny s vesnickým zemědělským prostředím plným kovového a dřevěného nářadí ve stodolách a nepřeberným množstvím domácích zvířat. Z dětství mu utkvěla ve vzpomínkách zejména pravidelná cesta dědečkovou bryčkou do veselského kostela a ze všech stran přijíždějící kočáry s koňským spřežením. Kopyta a kovové obruče, které na kočičích hlavách vydávaly zvuky podobné velikonočním řehtačkám, se rozléhaly po náměstí. Vjemy, které se po celý život odrážely v jeho imaginaci.

V letech 1960–64 studoval Střední odbornou školu výtvarnou na Hollarově náměstí v Praze, během níž začal modelovat a inspiroval ho kubizující styl. Od roku 1965 studoval na Akademii výtvarného umění v sochařském ateliéru Vincence Makovského a po jeho smrti u Karla Lidického. Protože Vincenc Makovský povoloval studentům abstraktní tvorbu až v posledním roce studií po zvládnutí figurativní práce, začal Jiří Beránek samostatně experimentovat s nezvyklými výtvarnými projevy po domácku. Akcent na zvládnutí řemeslné rukodělné práce však od té doby zůstával v jeho díle jako základní sochařské krédo. Na studiích se také spřátelil s Magdalénou Jetelovou, Jindřichem Zeithammlem a Stanislavem Malým.

Vzhledem ke svému nekonformnímu názorovému a duchovnímu zaměření neměl v letech normalizace šanci autorsky se uplatnit v oficiálních galeriích. Proto se v první polovině sedmdesátých let rozhodl odejít do nejzapadlejších míst v horách. Kromě sochařské práce se v Jeseníkách mohl poprvé věnovat velkorysým projektům ve stylu Land artu. V Sobotíně se také snažil vytvořit monumentální abstraktní křížovou cestu, která však byla církevními místy zamítnuta. Během sedmdesátých let navázal Jiří Beránek své první kontakty s neoficiálním uměním. Jesenickou chalupu začali navštěvovat lidé z undergroundu a neoficiální teoretici umění.

Jiří Beránek • Foto: archiv autorky

V návaznosti na diskuse s Jindřichem Chalupeckým a souběžně s činností v Kostelci nad Černými lesy začal Jiří Beránek spolu se svými uměleckými přáteli vážně přemýšlet o založení širší výtvarné skupiny. Postupně tak vznikla legendární Skupina 12/15 s výmluvným podtitulem Pozdě ale přece.  Po pádu komunismu v roce 1989 se otevřely možnosti k účasti na výstavách v zahraničí. Skupina 12/15 byla po letech totalitního režimu první z českých skupin, která přesáhla rámec domácího prostředí společnou výstavou Inofiziele Kunst v bavorském Řezně.

Období svobodné společnosti umožnilo Jiřímu Beránkovi realizovat rozsáhlé projekty v industriálním prostředí. Paradoxně se ovšem tyto akce, k nimž došlo v prvním a druhém desetiletí nového století, vracejí k formálním projevům z období undergroundu a jejich vyznění lze rovněž považovat za novou alternativu k tomu, co doba protěžuje. Jde zejména o výstavu Síla ticha v opuštěných továrních halách karlínského ČKD v roce 2008. Na ni pak navazovala další velká samostatná výstava Síla ticha II v plzeňském Světovaru v roce 2012.

Beránkova činnost byla úzce svázaná s českou krajinou, s historií a s duchovními a náboženskými hnutími, jež tudy prošly. Obrací se ke kořenům lidské existence, k podmínkám přetrvání lidských stop v přírodě a zejména přežití vlastní svobodné a vzdorovité identity v nepřátelské a silně povrchní, vnitřně nesvobodné společnosti. Proto se jeho životní i umělecké putování jeví jako cesta kruhem od undergroundu k undergroundu. Nadzemní část jeho tvorby mívá záblesky slávy, ale podstata zůstává skrytá pod povrchem. To ovšem vybízí k objevování. Silou svého ticha se Beránek nesmazatelně zapsal mezi nejvýznamnější proudy české výtvarné tvorby.

Okurková saisona v galerii Kuzebauch

Výstavu z aktuálních děl designérů otce a syna Jakuba Berdycha a Jakuba Berdycha Karpelise s názvem Okurková saisona připravila břevnovská Galerie Kuzebauch. O tom, že i uprostřed prázdnin lze objevit zajímavý výstavní počin, se můžete přesvědčit od 19. srpna 2022. Vernisáž výstavy se uskuteční 18. srpna od 18 hodin.

 

 

 

 

 

 

 

 

Jakub Berdych; foto © Gabriel Urbánek

Sklářský designér Jakub Berdych (*1953) se v posledních letech věnuje převážně volné tvorbě se sklem, účastní se mezinárodních sympozií a skupinových i samostatných výstav u nás a v zahraničí.

Recyklace v současném umění

Již před lety si Jakub Berdych položil otázku “Co po nás zbyde?“, aby poté vytvořil sérii skleněných plastik z cyklu Otisky. Na původní předměty denní potřeby, které bychom v říši uměleckého skla sotva čekali (Lopatka, Dalekohled, Sporák), navazuje v dalších – Objektech, kde již pracuje se samotným abstraktním tvaroslovím. To vzniká v obalech a krabicích na spotřební zboží, jež je dáno spíše utilitárně jejich funkcí a jejichž život tím i končí. Změnou kontextu i kontrastem záznamu tak banálního v ušlechtilém materiálu jako je sklo, vytváří novou percepci a překvapivě svébytné i vysoce esteticky hodnotné tavené plastiky, jejichž nejnovější varianty představuje v Galerii Kuzebauch.

Zatímco se Jakub Berdych otec jako sklářský designér zabývá tematikou současné společnosti z pohledu estetiky obalů/odpadů, objevují se v dílech syna, Jakuba Berdycha Karpelise (*1971), otázky bytostnější povahy. Snad je to tím, že jej od počátku formovalo svobodomyslné prostředí a se samozřejmostí ho i připravilo na vlastní tvorbu. Svůj talent pak rozvíjel hned od devadesátých let dvacátého století, kdy vstoupil na uměleckou scénu a krátce na to se stal spoluzakladatelem designového studia Qubus.

Dnes patří Jakub Berdych Karpelis k oceňovaným osobnostem českého designu, a známý je i v mezinárodním kontextu. V navrhovaných edicích i ve volné tvorbě postupuje velice svobodně často až za hranice médií, technologií a materiálů, kde nachází nečekaná spojení. Rád pečlivě vyvíjí nové či objevuje zapomenuté postupy, a v tomto smyslu některé můžeme vnímat i jako redesign s charakteristickou vtipnou pointou. Náměty balancuje na hraně vkusu, kýče, laciné estetiky a luxusu – na mušku si bere společensky ne/přijatelné konvence i současný život sám. S nadhledem a ironií umí zamířit také do vlastních řad, do světa umění a designu.

V představené nejnovější kolekci Narcissus vyúsťují Jakubovy dosavadní zkušenosti v mistrovsky provedené řadě hlav – obměňujících se charakterů našich novodobých deviací. Suverénním uchopením technických možností skla a jeho modifikací, inspiracemi jako například dnes již nepoužívaným lithyalinovým opakním sklem s efektem polodrahokamů, dochází k vývoji vlastní techniky – qubalínu, nebo ke speciální úpravě křišťálových a mramorových povrchů flokováním. Dalším aspektem může být práce se zlatem či zasazování nalezených předmětů jako atributů naší současné civilizace.

Jakub Berdych Karpelis; foto © Richard Janeček

Okurková sezona (anglicky silly season – „hloupé období“, německy Sommerloch – „letní díra“ nebo Sauregurkenzeit – „čas kyselých okurek“) se v němčině objevil neporozuměním výrazu córes-jókres-cajt v jidiš, které doslova znamená „čas žalu a pokání“. V češtině výraz okurková saisona používal tisk již ve 2. polovině 19. století a vžil se pro označení letního období, kdy se děje minimum událostí, které by byly mediálně významné.

Lucie K. Švitorková – Světelná stínohra

Nejde o stínohru v tradičním slova smyslu, protože se tu nepracuje se stíny vrhanými na pozadí, ale jde naopak o koexistenci světla a stínu v mase skla. Ve tvaru simplicistní, postupně až minimalistická díla autorky musí od začátku tvarového řešení sofistikovaně kalkulovat se zesílením a zeslabením určitých partií tak, aby světlo integrovaly, a současně na jiných místech redukovaly do stínu. Stejné efekty jsou v jiných druzích zpracování skla vyloučené, a to samo o sobě odůvodňuje, proč si umělci tak složitou, náročnou a drahou technologii více než šest desítek let stále volí.

 

 

 

 

 

 

 

 

Vrcholné příklady zpracování tavené plastiky se přičítají Stanislavu Libenskému a Jaroslavě Brychtové. Ale i řada soudobých českých sklářů s touto technologií umí nezávisle na jejich příkladu mistrovsky pracovat. Výtvarný vývoj ve stavovaném skle pokračuje, a zřejmě nikdy nebude vyčerpán. Místem, kde se tato díla technicky realizují ve velkých pecích, je Studio Lhotský s.r.o. na Pelechově u Železného Brodu, ve kterém autorka mimo čas, kdy navrhuje a realizuje vlastní věci, pracuje jako manažerka výroby.

Soubor plastik Lucie K. Švitorkové, který vznikl speciálně pro Galerii Kuzebauch, je nejlepším důkazem, že metoda zůstává pouhou cestou, pokud vynalézavý tvůrce dokáže najít nová řešení. Ta v autorčině případu znamenají vyleštění plášťů válcovitých objektů nebo různě vysokých kontejnerů a žardiniér, a překvapivé průsvity zmatovaného bohatého dění uvnitř, plus uplatnění vysokého ledu dna. Jemné starší vnitřní dekory Lucie K. Švitorková čím dál častěji nahrazuje „architektonickou vestavbou“ a připravuje nám vizuálně stále silnější estetické zážitky. Není divu, že významné autority na trhu s uměním jako Galerie Scremini v Paříži a Kuzebauch v Praze zařadily prezentaci jejích nových děl do dramaturgického plánu svých činností v roce 2022.

GALERIE KUZEBAUCH NA RÉVÉLATIONS 2022

Galerie Kuzebauch představí na pařížské přehlídce umění Révélations 2022 výběr výtvarníků v rámci koncepce Generation Next, kterou pro galerii vytvořil PhDr. Petr Nový, hlavní kurátor Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Generation Next představuje mladší střední generaci českých sklářských výtvarníků narozených v 70. a 80. letech dvacátého století, pro kterou je zásadní různorodost a experimentální zkoumání hraničních poloh sklářského umění.

Galerie Kuzebauch v rámci Révélations představí čtveřici umělců, pro které jsou charakteristické rysy Generace Next, tedy otevřenost k různým konceptuálním a estetickým experimentům. Výtvarníky Zuzanu Kubelkovou, Lucii Švitorkovou, Ondřeje Strnadela a Petra Stanického navzájem spojuje nikoliv jednotný estetický názor, ale právě naopak různorodost přístupů a chuť neustále se posouvat dál, experimentovat a nacházet tak nové cesty k vytváření mnohdy až neuvěřitelných autorských výpovědí. Jde o čistě individuální přístupy k jedné matérii skla a o individuální hledání cest ven z často omezujících otěží tohoto materiálu.

Zuzana Kubelková, Icy Blue, 2021, Foukané sklo, čedičová textilie. Foto: archiv autorky 

Zuzana Kubelková je mladá sklářská výtvarnice zaměřující se zejména na experimentování s technikami a materiály. Její tvorba v zahraničí sklízí velice dobré ohlasy, důkazem je hned několik ocenění, která Zuzana Kubelková za svou tvorbu obdržela. Mezi poslední získaná ocenění patří například cena z letošního ročníku Milano Vetro 35. Jednalo se o třetí ročník soutěže určené pro nejlepší umělce a designéry do třiceti pěti let. Zuzana Kubelková zde uspěla se svou nejnovější kolekcí váz, na které převádí své abstraktní malby pomocí speciálních autorských technik. Část z oceňované kolekce bude představena i na letošním ročníku Révélations.

Lucie Švitorková je sklářská výtvarnice zaměřující se zejména na technologii tavené plastiky. Jedná se o náročnou sklářskou, sochařskou disciplínu, kterou zejména v minulosti proslavilo tvůrčí duo Stanislav Libeňský a Jaroslava Brychtová jak u nás, tak i v zahraničí. Lucie Švitorková svérázně navazuje na tuto tradici v Železném Brodě, kde legendární duo také působilo, a dále se podílí na dalším rozvoji těchto sklářských technik. Typickým prvkem, který můžeme v tvorbě Lucie Švitorkové nalézt, je užívání minimalistického tvarosloví v podobě nádob, ve kterých pak můžeme odhalovat ukrývající se rafinované dekory či optické úkazy.

Lucie Švitorková, CAVITY II, 2021, Tavné sklo do formy, matované, leštěné. Foto: František Nikl 

Petr Stanický se sklem pracuje jako architekt. Jeho díla jsou samostatným specifickým skloprostorem působícím na lidské smysly a emoce. Ač své práce projektuje, konstruuje a často kombinuje materiály, jen výjimečně upírá sklu jeho přirozené opticko-estetické vlastnosti. Od Petra Stanického na Révélations 2022 bude k vidění dvojce děl. Obraz a objekt, ty spojuje hmota proměňující se v iluzi, skutečný geometrický prostor v iluzivní linii, která ho doplňuje a popírá zároveň.

Protipólem k architektonickému přístupu Petra Stanického jsou organicky tvarovaná díla od Ondřeje Strnadela. Strnadel vystudoval Průmyslový design na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně pod vedením profesora Pavla Škarka, v současnosti učí na Střední umělecko-průmyslové škole sklářské ve Valašském Meziříčí. Jeho ručně foukané tvary jsou čistě abstraktní, výtvarník skrze ně vytváří tvarosloví rozvíjející estetiku geometrických objektů, které jsou však asymetricky a různě deformovány, což dodává výslednému dílu iluzi pohybu, tekutosti.

Ondřej Strnadel, Black Vessel, 2018, Ručně foukané sklo, matované. Foto: Gabriel Urbánek

La Rotation – současné české sklo

Výstava La Rotation představuje díla sedmi sklářských umělců, které spojuje vášeň pro tvorbu, vytrvalost a řemeslná virtuozita.  Obracejí se k archetypálním motivům, jež umělce po staletí inspirují a jejichž prostřednictvím pak transcendují za hranice, které většinu lidí v jejich běžném životě oddělují. Ať už jsou to hranice geografické, politické, ekonomické, vyznání či genderové.  Archetypy v umění nás všechny spojují, jejich význam nám je intuitivně známý, a tudíž univerzální.

Všichni rozeznáváme symboly kruhu, otáčení a koloběhu přírody. Kruhový pohyb symbolizuje cyklus, vzestup i návrat. Čas měřený pohybem hodinových ručiček obíhá v kruhu. Roky plynou ve znameních zvěrokruhu. Jako mandaly, spirituální obrazy pojící člověka s Vesmírem. V něm planety po svých drahách obíhají kolem Slunce. I žhavé sklo na píšťale se otáčí, aby vznikl nejdokonalejší tvar, jaký známe. Koule, kterou znázorňovali už alchymisté, symbolizuje hlavu i růži.

V prostorách nejstaršího kostela v Orléans, ve světle procházejícím gotickými okny, rozehrávají díla sedmi umělců hru s naším podvědomím.

O autorech:

Mezi nejzkušenější skláře ve výběru Galerie Kuzebauch patří Vladimíra Klumpar a Zdeněk Lhotský. Oba sídlí v oblasti Železného Brodu, kde mají vlastní dílny, tavicí pece a brusírny. Oba také jako žáci profesora Stanislava Libenského a absolventi pražské UMPRUM rozvíjejí tradiční tavenou skleněnou plastiku, každý svým vlastním směrem.

Zdeněk Lhotský umí ztvárnit plastiky nebývalých rozměrů, jak se mu to povedlo například u monumentálního skleněného sarkofágu pro dánský královský pár. Věnuje se i vývoji vlastní skloviny Vitrucell.

Vladimíra Klumpar se ve své tvorbě inspiruje přírodou, ale i architekturou nebo anorganickými tvary. Zobrazení Slunce, spirály, střídání lesku a matu, obrušování, povrchové struktury, provázejí její dílo v různých podobách od samého počátku.

Skleněnou tavenou plastiku realizuje ve vlastní huti v jižních Čechách také sochařka Alena Matějka, žačka prof. Vladimíra Kopeckého na pražské UMPRUM. Alena Matějka ve svém díle ráda zachycuje ságy, pohádky a mýty. Je vášnivou pěstitelkou růží – kolem svého historického domu vybudovala rozárium se stovkou různých druhů růží z celého světa. A láska k této květině proniká i do její tvorby.

Mezi nejtalentovanější české sklářské výtvarníky patří Martin Janecký, který tvaruje plastiky technikou ručně za tepla tvarovaného skla. Jeho hlavy, připomínající výrazem a životností barokní sochařství, patří k tomu nejoriginálnějšímu v současném českém sklářském umění. Martin Janecký má vlastní ateliér a sklářskou huť v centru Prahy.

Ondřej Strnadel tvaruje horké sklo foukáním z ruky. Syté barevnosti dosahuje vrstvením skla. Pečlivě se věnuje rovněž vnější úpravě, aby dosáhl matného, téměř sametového povrchu. Největší inspirací mu je příroda. Všechny návrhy až po realizaci vytváří ve svém ateliéru na Moravě.

Lada Semecká se ve své tvorbě nechává inspirovat tradiční japonskou estetikou. Na Toyama Institute of Glass Art strávila více než tři roky jako pedagog. Snaží se zpřítomnit prchající okamžiky, jakými jsou svit slunce, měsíce, mraky putující po obloze, zamrzlý rybník či pohyb vody v korytu. Semecká učí na vysoké škole v Ústí nad Labem, a předává tak svoji lásku ke sklu mladší generaci.

Nejmladší výtvarnicí, která se v rámci výstavy představí, je Lucie Švitorková. Spolupracuje se Zdeňkem Lhotským, v jehož studiu ztvárňuje svoje tavené skleněné plastiky. Nebojí se posouvat hranice tavené plastiky k nezvyklým a odvážným tvarům plným překvapení. Na první pohled klasické mísy skrývají uvnitř tajemství.

Lucie Havlová, Tomáš Hendrych, březen 2022

Pracovní pozice: Produkční v Galerii Kuzebauch

Popis pozice:

Ideální uchazeč/ka je flexibilní a samostatný/á, schopný/á reagovat na produkční požadavky galerie, vystavujících umělců a kurátorů, musí efektivně spolupracovat s týmem galerie a součinně s kurátory realizovat výstavní program.

Popis pracovní činnosti:

  • příprava, organizace a realizace výstavních projektů v galerii
  • příprava a realizace výstavních projektů mimo prostory galerie (zahraniční výjezdy)
  • komunikace a jednání s výtvarníky, kurátory, sběrateli a návštěvníky
  • zajištění úspěšného průběhu vernisáží a doprovodných akcí
  • správa a udržení bezproblémového chodu galerie
  • manipulace s díly a jejich balení
  • administrativní činnost spojená s chodem galerie (smlouvy, protokoly, příprava grantových žádostí, pojistky, ceníky)
  • podílení se na přípravě kulturního programu ve spolupráci s realizačním týmem Galerie Kuzebauch
  • správa sociálních sítí (IG, FB) a Webu
  • tvorba textů a článků o výstavách, výtvarnících a jejich tvorbě

Očekáváme:

  • aktivní přístup, samostatnost, spolehlivost a nadšení pro práci
  • přehled o uměleckém provozu a min. zkušenost v oboru
  • časovou flexibilitu
  • vynikající komunikační a organizační schopnosti
  • dobrou znalost ČJ a AJ slovem i písmem

Nabízíme:

  • přátelský kolektiv
  • zajímavou a kreativní práci v uměleckém sektoru
  • práce na ŽL, finanční ohodnocení dle dohody a předchozích zkušeností
  • objem práce odpovídá plnému úvazku
  • místo výkonu práce v klidné lokalitě na Praze 6, Břevnově

Zuzana Kubelková – Inter Alia

Od 22. dubna do 14. června můžete v naší Galerii Kuzebauch navštívit výstavu Zuzany Kubelkové s názvem Inter Alia.

Zuzana Kubelková (*1987), absolventka ateliéru skla pod vedením Ilji Bílka na Fakultě umění a designu při univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, svou tvorbou definuje pojmem experiment ve skle. Zkoumá materiál, zkouší, pátrá a otevírá nové možnosti. Pojímá formu jiným, dosud nepoznaným způsobem, snaží se propojit sklo s netradičními materiály a zpracovat jej novými technologiemi. Od abstraktních objektů zkoumajících fyzikální síly, průniky či destrukci, performativních kinetických děl, která pracují s chemickým procesem růstu krystalů až po hledání možností zpracování křehkých skelných textilií v podobě nositelných masek a abstrahovaných váz.

Její nejnovější série autorských váz a objektů s názvem Frozen Landscape navazuje na předchozí experimentální série Sui Generis a El Cuco, v rámci kterých zkoumala možnosti použití transparentních skleněných a tmavých čedičových textilií. Projekt je inspirován sérií abstraktních obrazů kombinujících akrylovou barvu s měkkým pastelem, které jsou rovněž součástí expozice. Téma a obsah nástěnných obrazů autorka přenesla do 3D objektů, ve kterých jsou tahy a linie čedičové textilie na povrchu skla pomyslnými tahy pastelem na povrchu obrazů. Vystavené vázy jsou vytvořeny technikou švédského přejímaného skla. Při tavení je čedičová textilie pevnější než sklo a udržuje si svou formu určitého pásu objímajícího a utahujícího objem vázy. Tekuté sklo s vrstvou barvy pak dokáže vlákenným rastrem textilie proniknout a na povrchu vázy vytvořit abstraktní kresbu.